Kouzelný autobus z Chebu

Město Cheb, je starobylé a hrdé, s domy, které pamatují dávné časy, a s náměstím, kde se v zimě sníh třpytil jako stříbrný prášek rozsypaný z nebeské kapsy, a když se večer rozsvítily lampy, zdálo se, že celé město šeptá: „Už je čas Vánoc.“

Uprostřed toho města jezdil obyčejný autobus. Každý den stejná trasa, stejné zastávky, stejné pohledy z okna.

Ale pak přišel advent – a s ním kouzlo, které se nedá koupit ani naplánovat.

Jedné tiché noci, když Cheb spal pod bílou peřinou, se na jeho okna nalepily světýlka ve tvaru hvězdiček, uvnitř se vyzdobil vánočním tématem

Autobus se proměnil ve vánoční kouzelný vůz, ostrov radosti na kolech. 

Řidič, si nasadil masku vánočního soba, měl na hlavě parohy a v očích jiskru, která dokázala rozzářit i ten nejšedivější den.

„Dneska nevozím jen lidi,“ říkal s úsměvem, „dneska vozím radost. A ta má vždycky přednost.“

V adventní ráno nastoupila do autobusu malá holčička jménem Anička. Držela v ruce dopis pro Ježíška, složený pečlivě jako poklad. Její oči byly plné otázek, které se nevejdou do slov.
„Pane řidiči,“ zeptala se tiše, „myslíte, že Ježíšek ten dopis dostane?“

Řidič se na ni podíval a jeho hlas zněl příjemným vánočním časem:
„Jestli věříš, že ano, tak určitě. Ale víš co? Tenhle autobus má kouzelnou trasu. Když se podíváš z okna u pěší zóny, uvidíš světýlka, která tvůj dopis odnesou až do nebe.“

A opravdu – když autobus projížděl kolem pěší zóny, všechny lampy se rozsvítily najednou, jako by někdo zatleskal hvězdám. Vločky začaly tančit ve vzduchu, točit se v kruzích, jako by hrály vlastní vánoční balet.

Anička se smála a věděla, že kouzla existují – nejen v pohádkách, ale i v obyčejném autobusu, který se rozhodl být neobyčejný.

Od té doby se říká, že kdo se sveze vánočním autobusem v Chebu, odnese si domů kousek zázraku.

Možná malý, možná neviditelný – ale takový, který hřeje srdce, když venku mrzne a svět se zdá příliš spěchat.