Šest hodin trpělivosti

Každý rok přijde ten den, kdy řidiči MHD odloží volant a usednou do lavic. Tentokrát jsme se s kolegy z MHD Cheb vydali na profesní školení řidičů do Dopravního podniku v Karlových Varech. Ano, několik hodin dopravních předpisů, legislativy a provozních situací – to je dost času na to, aby se člověk stal chodící encyklopedií zákonů a povinností, nebo aby si začal představovat úplně jiné věci. 

Atmosféra byla jako vždy o trpělivosti, kdy se nedozvíte vůbec nic nového, ale kvůli razítku ze školení, se to musí přežít.

Čistá učebna, v kuchyňce automat na kávu, zavřená okna, protože venku se opravuje fasáda školící budovy, takže v místnosti byl čerstvě vydýchaný hutný pozůstatek kyslíku. Na plátně svítilo „Profesní školení řidičů“ a školitel měl výraz, který říkal: „Nebojte, dneska to nebude jen suchá teorie.“ A měl pravdu – i když praktické hašení ohně nás tentokrát minulo, fantazie pracovala na plné obrátky.

Ano fantazie, protože vydýchaný vzduch si vybíral daň, kdy chyběl kyslík.

Prvních pět hodin: Dopravní předpisy a realita provozu

Začali jsme s tím, co je pro řidiče klíčové – dopravní předpisy, nové legislativní změny, správné postupy při mimořádných situacích. „Řidič není jen ten, kdo drží volant,“ zdůraznil školitel. „Je to člověk, který musí reagovat rychle, správně a bezpečně.“
Všichni jsme kývali hlavami, ale občas se ozval i smích – třeba když padla otázka: „Co uděláte, když vám do autobusu nastoupí koza?“ (Ano, i to se prý stalo. A ne, koza neměla jízdenku.) 

Takhle to sice nebylo, ale o čem bych psal, kdybych napsal, že to byla nuda.

Šestá hodina: Bezpečnost práce a hasicí přístroje

Po pěti hodinách dopravních předpisů přišla změna tématu – bezpečnost práce. Tady jsme se dozvěděli, že požár v autobuse není sci-fi, ale reálné riziko. Školitel nám vysvětlil rozdíly mezi práškovým, pěnovým a CO₂ hasicím přístrojem. „Práškový je univerzální, ale připravte se na sněhovou bouři,“ smál se.
V tu chvíli jsme si představili, jak by to vypadalo v praxi – řidič s práškovým přístrojem, autobus zmizel v oblaku bílého prachu, cestující hledají východ podle zvuku. „Tak tohle je ekologická zima,“ poznamenal někdo zezadu. Smích v učebně byl důkazem, že i teorie může být zábavná.

Ve skutečnosti nikomu do smíchu nebylo, protože kdo si nepřinesl svačinu měl hlad, ale co bys pro razítko nepodstoupil...

Co jsme si odnesli?

Nakonec jsme si uvědomili, že bezpečnost není nuda. Když přijde krizová situace, rozhodují vteřiny – a znalost, jak správně použít ten „kouzelný červený válec“, může zachránit životy. A i když jsme si praktické hašení jen představovali, bylo to školení, které nás nejen poučilo, ale i pobavilo.

Takhle ideálně by si to představoval školitel, ale sám musel poznat podle našich obličejů, jak zábavné to vyprávění opravdu je...

Závěr

Odjížděli jsme s pocitem, že jsme nejen řidiči, ale i trochu teoretici-hasiči. A taky s tím, že některý z řidičů už má plán: „Příště si vezmu lyže, kdyby náhodou přišla ta sněhová bouře z práškového přístroje,“ smál se na cestě domů.

Takže pokud si myslíte, že školení je nuda, zkuste si představit, jak byste hasili autobus. Možná zjistíte, že je to nejzábavnější část dne – i když jen na papíře.

Po skončení školení, jsme vyšli ven na čerstvý, opravdu čerstvý vzduch, probrali se z toho v důsledku nedostatku kyslíku, halucinogenního zážitku, a utíkali rychle domů, abychom dělali, že žádné školení v sobotu dopoledne vlastně nebylo.