Úcta na Zlatém vrchu

Linka č. 8 se právě rozjížděla ze zastávky Zlatý vrch - Dvořákova. Řidič Antonín měl v kabině puštěné tiché rádio, venku mrholilo a lidé nastupovali s kapucemi na hlavách. V autobuse panovalo ticho, jen občasné pípnutí karty.

Na další zastávce nastoupila mladá maminka s kočárkem. Autobus byl plný, všichni seděli zaboření do mobilů. Antonín sledoval situaci v zrcátku – nikdo se nezvedal. Už chtěl něco říct, když se ozvalo:

Kluk v černé bundě: „Můžete si sednout, paní.“
Maminka (s úsměvem): „Děkuju, to je od vás hezké.“
Kluk: „To nic, aspoň se trochu protáhnu.“

Vedle něj seděla starší paní s nákupní taškou.
Paní: „To se dneska moc nevidí, mladíku. Klobouk dolů.“
Kluk (trochu rozpačitě): „No… tak by to mělo být, ne?“

Vzadu se ozval muž v obleku, který do té doby mlčel:
Muž: „Kdyby se takhle chovali všichni, jezdilo by se líp. Já si pamatuju, když lidi ještě zdravili řidiče.“
Antonín se usmál do zrcátka:
Antonín: „To platí pořád, pane. A dneska jste mi udělali radost.“

Najednou se atmosféra změnila. Lidé zvedli oči od displejů, někdo přikývl, někdo se pousmál. Maminka se naklonila ke klukovi:
Maminka: „Fakt díky. Dneska to pro mě hodně znamená.“

Když autobus dorazil na konečnou, Antonín se otočil k cestujícím:
Antonín: „Vidíte? Úcta nic nestojí, ale mění všechno.“