Zapomenutý batoh

Karel nastartoval svůj autobus na Chebském nádraží. Bylo pozdní odpoledne, slunce se pomalu sklánělo k obzoru a město se halilo do zlatavého světla. Linka č.1, kterou dnes obsluhoval, vedla přes několik známých míst – od nádraží přes Křižovatku až k nákupnímu centru Dragounská, a pak pokračovala zpět na nádraží.

První část jízdy probíhala klidně. Lidé nastupovali a vystupovali, někteří spěchali domů, jiní na nákupy. Karel má rád tyhle chvíle – sledovat město z kabiny, jak se mění s každou zastávkou.

Na Křižovatce nastoupila žena. Měla na sobě elegantní kabát a přes rameno černý batoh. Sedla si do zadní části autobusu, vytáhla telefon a začala psát zprávy. Karel si jí všiml jen letmo, soustředil se na provoz.

Autobus projel kolem  památníku americké armády, míjel staré domy a moderní obchody, až dorazil k zastávce Dragounská. Žena rychle vystoupila, aniž by se rozhlédla. Dveře se zavřely, autobus se rozjel dál.

Teprve na zpáteční cestě, když Karel dojel na konečnou u Chebského nádraží, si všiml černého batohu na sedadle. „No to snad ne,“ zamumlal. Vzal batoh do ruky – byl těžký. V kabině ho opatrně otevřel, aby našel nějaký kontakt. Uvnitř byl notebook, složka s dokumenty a malý diář. V něm našel jméno a telefonní číslo: Marie K.

Karel neváhal a zavolal.
„Haló?“ ozval se nervózní hlas.
„Dobrý den, tady řidič autobusu linky 1. Myslím, že jste u mě nechala batoh.“
Chvíli ticho, pak výdech úlevy: „Ach, pane bože! Já jsem si toho všimla až teď. To je můj celý život v tom batohu!“

Domluvili se, že se sejdou u nádraží. Když Marie přiběhla, oči jí zářily vděčností. „Nevím, jak vám poděkovat,“ řekla. Karel se jen usmál: „Tohle se stává. Hlavně, že se našel.“

Anna mu podala ruku a dodala: „Dneska jste mi zachránil den.“
Karel se vrátil do autobusu, nastartoval a pomyslel si: Možná to není jen práce. Možná je to i o lidech.